Žena v politice je téma aktuální, živé a opakovaně diskutované. Je těžké dodat k němu něco, co dosud nezaznělo, a neupadnout do frází. Omezím se proto na konstatování, že žena je stále vnímána především ve svých genderových rolích. Přes všechny proklamace, přese všechno rozbíjení stereotypů je stále ztotožňována s rolí matky, manželky, hospodyně, strážkyně krbu a plamene v něm. Kladu si otázku, proč tomu tak je? A zdá se mi, že pohled, který vidí ženu v těchto rolích, je tak životný a rezistentní zejména proto, že sleduje určitý přirozený řád. Že žena zkrátka je matka, manželka a strážkyně plamene. Snaha ji z těchto rolí „osvobodit“, aby mohla být političkou, je patrně slepá ulička. Ukazuje se naopak, že ženy obohacují politiku právě tím, že do ní tyto role a tyto pohledy vnášejí. Kultivují ji svou ženskou citlivostí, mateřskou péčí o „měkká témata“ sociální, zdravotnická či vzdělávací, v každém politickém rozhodnutí současně sledují jeho dopady na ty, jichž se týká a kteří jím budou zasaženi. Už jen svou křehkostí volají po citlivosti a slušnosti v politice a trvale také foukají do plamene základní stranické myšlenky, pro niž do politiky vstupovaly - pokud se jim zdá, že začíná uhasínat. Ženy v politice potřebujeme a potřebujeme je tam právě jako ženy. Citlivé, pečující, vnímavé.
Neboť jak praví básník:
Ne obr Atlas z řeckých bájí. / To křehké ženy, Evy v ráji / v rozpjatých rukou / provždy / drží svět.
Daniel Herman
Ministr kultury České republiky